Textový přepis rozhovoru:
Klubovna Naděje: 4# Simona Babčáková: O traumatu
Ahoj nebo dobrý den, tohle je Klubovna Naděje. Bezpečný prostor pro oběti sexuálního zneužívání a násilí. Já jsem Tomáš Paprštein a byl jsem také sexuálně zneužívaný. Tohle jsou vaše příběhy.
Tomáš Paprštein: Ahoj nebo dobrý den, tohle je Klubovna Naděje. Mým dnešním hostem je Simona Babčáková. Je to herečka, komička, improvizátorka.
Ahoj Simono, tak tě tady vítám.
Ahoj, dobrý den všem.
Naši posluchači tě asi znají, jednak z televize, ze seriálů, ale zároveň se věnuješ i dalším činnostem, můžeš se nám představit? Kdo je Simona Babčáková?
Kolik máme času? :-) A z jakého úhlu se díváme, a kdo se ptá? Jasně, tak dobře, tak ten obraz jako jak se popisuje Simona Babčáková: Ano jsem lidská bytost, ano jsem žena, ano jsem matka, ano jsem partnerka, ano jsem kámoška. Co se týče nějaké mé seberealizace, směrem na společnost, ano jsem herečka, jsem moderátorka, ano zabývám se improvizacema a zároveň jsem i lektorka, takže dělám přednášky o komunikaci, dělám semináře o komunikaci, a následně logicky chystám i kurzy komunikace. Protože vždycky když se mě ty lidi po přednášce zeptají: Mhm, a kde se to můžu naučit, kde to můžu praktikovat, tak já udělám: Ups, už se to chystá, ale nepředběhnu se. A v rámci seminářů který dělám provázím lidi tou vnitřní komunikací, takže můžeme říct, že jsem i průvodkyně osobnostního rozvoje.
To je teda široký záběr, to si máme dnes o čem povídat, doufám že máš hodně času.
To bych se nebála.
Tak já tě tady vítám ještě jednou, děkuju že jsi přijala pozvání a já jsem v každém díle Klubovny Naděje ptám na ten můj příběh, jestli ho znáš, jestli jsi ho zaznamenala na Seznam Zprávách vlastně můj případ v podcastové sérii Nejlepší kamarád. Slyšelas to? Co to s tebou udělalo, jak to na tebe působilo? Co si o tom myslíš? Jenom tak na úvod, v pár větách…
Já jsme se o tvém příběhu dozvěděla tak, že mi napsala tvoje žena. Já jsem si na to konto otevřela ty odkazy, a slyšela jsem jeden tvůj rozhovor. Já víc nepotřebuju. Já vím, na co se dívám, já vím co slyším, vidím co se děje. Takže potom, když přišel od tebe impuls nějaké možné spolupráce z těch variant, co se nabízely, tak pro mě bylo celkem přirozený nabídnout tady ten společný podcast /rozhovor/. Protože já vím, Tomáši, co ty ve skutečnosti děláš. Tady nejde o žádnou sebelítost, nebo osobní pomstu, jako co tady vidim doma, tak jsi svůj život zvládl poměrně úspěšně a za mě klobouk dolů. Jakým způsobem jsi tím prošel, mně to velmi velmi imponuje, vůbec to není samozřejmost. A zvládnout to takovýmhle způsobem se podaří pár jedincům z toho obrovskýho množství lidí, který mají třeba takhle silnej zápis.
Já tohle chci taky předat. Aby to byla taková naděje. Proto Klubovna Naděje. Aby to byla naděje pro ty další přeživší, oběti, že se skutečně dá žít v podstatě dobrý život, i když je to těžký. Což si určitě povíme.
Přesně tak. A proto já jsem načetla tvoji motivaci. Že tvoje motivace je otevírat prostor obrovskýho tabu tématu, což je trauma obecně, otevírat prostor tohoto tématu a pomáhat těm lidem, kterých se to týká a preventivně tím otevřením toho tématu a toho: “hej děcka, dávejte pozor na tyhle signály”, prostě fungovat jako prevence toho, aby se tenhle fenomén co nejvíc eliminoval, takže tvoje motivace jsou čistý. A to byla moje motivace, já si to překontrolovávám, já si načítám lidi, protože jsem znalá psychologie, určitých signálů, mám dlouholetou zkušenost. Cítím kdo mi svítí, kdo mi nesvítí, kde je nějaká manipulace a kde je to ryzí. A tebe jsem vyhodnotila jako ryzího, jako dobrý ryzí kanál s čistou motivací. Takže je mi ctí být ti spolupodporou. Fandím ti, podporuji tě na té cestě a vnímám tě jako spolupracovníka na otevírání tohoto tématu, který já se snažím otevírat v rámci zase své činnosti, kterou dělám, mimo to populární herectví. Který, děkuju, získalo mi pozornost, to je skvělý píarko.
Děkuju moc, vážím si toho, vážím si tvých slov a nezbývá než souhlasit. Děkuju.
Načala jsi téma trauma. Pojďme otevřít tohle téma, pojďme si povídat o traumatu a o traumatech. Co to teda je trauma, co to z tvého pohledu znamená, rozpovídej se jak chceš, máme hodně času.
To nikdy neříkej dvakrát v mé přítomnosti :-) Ti kdo mě znají tak vědí, že jsi zmáčkl čudlík, spustil šém. Mně se moc líbí, a to vřele doporučuju, jakým způsobem o traumatu komunikuje Gábor Maté. Vřele doporučuju jeho film, dokument Moudrost traumatu, je to veřejně dostupný, dá se to zhlédnout zadarmo, tam to tak hezky komplexně říká. Co mně na tom přijde nejpřesnější: Trauma není to co se stalo, ale naše reakce na to. A naše reakce na ty událost, proč to prožíváme jako trauma, je podmíněná tím, že jsme byli malinkí, a že jsme nevěděli co se děje, že jsme na základě toho, co se dělo, co se nám stalo, nebo naopak nestalo, co jsme chtěli aby se dělo a nebylo to, třeba nepřítomnost vřelých doteků. Jenom vyrůstat v intelektuálně chladném prostředí už je trauma. Protože lidská bytost, to děťátko, potřebuje měkkost, potřebuje teplo, potřebuje ujištění o tom, “hej stojíš mi za to, jseš úžasný, abych se o tebe postarala, tak jak jseš”. A pokud toto se neděje, ono začne hledat: “moment, se mnou je něco špatně, protože se to neděje, já jsem nedostatečnej, proto to nedostávám v té a v té podobě”, a vlastně začne aktivovat pocity viny za vlastní nedostatečnost. A ty nás bolej. To jsou jedny z nejbolestivějších emocí, jaký máme, jsou pocity viny za vlastní nedostatečnosti. Ale je to umělej program. Protože nic jako vlastní nedostatečnost ve skutečnosti neexistuje. Celou dobu děláme nejlíp jak umíme a reagujeme nejlíp, jak můžeme reagovat, jak je možný na daný okolnosti.. A přitahujeme si příběh, kterej netušíme co všecko na něj má vliv, takže za to nemůžeme mít vinu. Není to naše rozhodnutí “teď jsem dušička, která se rozhodla že si vleze tady do tohohle, teď se budu za něco trestat.” A i kdyby toto tam bylo, tak je to reakce na nějaké předešlé trauma z minulých životů, že jsem to takhle špatně vyhodnotila, a myslím si, že zasloužím trest. Takže to trauma je bolest, která se nám stala v dětství, ať už to bylo z odmítnutí, z ponížení, z křivdy.. Moc hezky o tom je knížka Lisa Bourbeau: Uzdrav svá vnitřní zranění: Pět typů zranění, které člověku brání, aby byl sám sebou. V tom už se jen variujou ty naše reakce, a ty různý podoby.
Potom jsou i různé knížky jak pracovat s vnitřním dítětem, to je přesně o tom, jak zpracovat tyhle témata.
To je i to čím se mimo jiné zabývám, že dělám semináře na komunikaci s vnitřním dítětem, jednodenní. Není to terapie, tam se to nevyléčí, tam se jenom ten člověk, který přijde, může naučit, kudy se tam chodí a jak se vůbec s tím dítětem setkat a komunikovat s ním. A tam začíná potom ta cesta. Ta práce těch setkání..
Takže můžeme si to vyložit tak, že nějaké trauma si neseme každý. Každý člověk.
Přátelé, realita je taková, že úplně každý člověk. Není možno si to nenést, vzhledem k tomu v jaké společnosti žijeme, jak probíhají těhotenství, jak probíhá oplodnění, jak probíhají porody, že se dějou jesličky, který pro to dítě znamená - pohodili mě, nechtějí mě. Protože to dítě ještě nemá kontinuální paměť. Ta se objevuje mezi rokem, rokem a půl. Takže pokud desetiměsíční děťátko já dám do jesliček, tak pro jeho tehdejší vnímání to znamená: byl jsem vyhozen z tlupy a z rodiny, to znamená umřu. A na to potom se, teď jsem v těch jesličkách s těma ostatníma vyděšenejma dětma, ještě nemám úplně to já, cítím to všechno, cítím ten děs, a jsou tam pak různý adaptační strategie. Buď: aha, tak o mně tady nejde, takže se vypnu. A to je člověk, kterej si potom v životě nikdy nedá právo něco chtít, prosadit svou. Takže bude v práci makat třicet let za tři lidi, ale nikdy v životě si neřekne o povýšení, a nikdo si ani toho povýšení nevšimne, protože bude vysílat tu samozřejmost: pardon, já tady nemám tu hodnotu, protože já jsem nic, protože mě pohodili, v tom dětství.
Nebo druhý, to jsem zvolila já, že se ve mně aktivovala ta touha přežít ve smyslu: Jak budu muset řvát jinak, abych já byla ta kterou ta paní - která k nám nemá vztah, protože k nám nemůže mít vztah, protože by jí to srdce roztrhalo, kdyby měla vztah k těm miminkům, jako reálnej, hlavně nemůže ho mít k tolikati, takže tam je nějaká paní, které furt řvou děti, mnoho mnoho dní v roce mnoho mnoho let, tak s jakou láskou asi se o ně asi stará, úplně vyhořelá - já jsem zvolila tu variantu jak být co nejzajímavější, abych v rámci toho odpadu, kterým se cítíme být, byla vyhodnocena jako ten co přežije. Ale nějaký nárokování nějaký lásky, to ne, bavíme se čistě o přežití. A tam, já jsem ve znamení Ryb, což je poměrně introvertní nastavení, ale tam vznikl tenhle muj exhibicionismus, tenhle můj software: pokud nebudu spatřena a vnímána, nepřežiju. Který potom se stal základem mého hereckého talentu, a díky kterému, když hraju, tak mám tu emoční intenzitu, kterou ostatní prožívají, jako že jsem dobrá herečka. Protože se se mnou v těch příbězích ztotožňej, jsem pro ně srozumitelná. No protože já to umím aktivovat, ty emoce, tak, jak jsem se naučila v tom dětství.
Tady teda skáčeme na konec rozhovoru ve smyslu: K čemu nám trauma může sloužit. Může mi sloužit v okamžiku, kdy si uvědomím, co jsem se díky němu naučila, a to rozvinu a využiju pro svoji adaptační strategii, pro tvorbu vlastního života. Ale pozor, aby to bylo opravdu funkční a ku spokojenosti, musí u toho zároveň proběhnout to rozlišení co je ten talent a ta tvorba života, a co je sebedestrukce a sebepoškozování a sebeobhajování, kde vlastně furt zůstává pokračování v tom: já sama sobě ublížím za to, že se mi něco stalo.
A to právě hodně řeší oběti, přeživší sexuálního zneužívání. Což je v podstatě moje téma. Můžeme se i pobavit v tomhle ohledu, jak tady vypadá to trauma? Já samozřejmě sám od sebe to chápu, ale třeba další přeživší nebo oběti, aby to více pochopili.
Já jsem absolvovala ženské kruhy a hodně hodně komunikuju s lidma vlastně docela rychle o hlubokých vnitřních věcech. Protože ta duše chce být vyslyšena, to zranění chce být konečně vyslyšeno. Jakmile potkám někoho, ta osoba která ho tají, jo, protože se za to stydíme, my všichni se hluboce stydíme za to, že máme nějaké au, na základě kterého si myslíme o sobě nějaký velký fuj, a všichni to úzkostlivě mezi sebou tajíme a děláme frajery. Ale když jste v okolnostech na terapeutických skupinách různých, nebo právě na těch seminářích, kde to léčíme tím že s tím jdeme ven, tak prostě třeba tři až čtyři ženy z dvanácti mají zkušenost s nějakým typem zneužití z dětství. Jen tak BTW mi to řekla i osoba z mého velmi blízkého okolí, která už je starší, tehdy se to vůbec neřešilo. A vlastně mi to popsala tak, že si na to teď vzpomněla, v šedesáti, jakože to bylo normální. Na základě toho, že měla sraz po stopadesáti letech se základkou, a v rámci toho večera ta jedna její bývalá spolužačka ze základky říkala: Vzpomínáš na toho přírodopisáře, jak nás osahával a plácal nás po zadku? A na to konto se to teprve z té paměti vyrojilo, protože abychom mohli žít dál, s tím studem, tak to samozřejmě vytěsníme. Teď záleží na míře toho, jak moc se co stalo, jak často se to dělo, v jaké míře, tak to dovoluje tu míru vytěsnění. Pokud to bylo v uvozovkách jenom to, že se ke mně rodiče nechovali hezky, v uvozovkách jenom to, že jsem vyrůstal v chladu, tak to se ještě daří vytěsnit, a nahradit supervýkonem. Tam jsou potom ty workoholický výkony, kde si obhajuju tu lásku a hodnotu, abych to srdce získal. Takže já jsem byla u toho, když X žen o tom mluvilo, i když to není úplně můj příběh, ale mám reálné podezření, že to je příběh mých předkyň. Kterej už byl přede mnou zastaven tak, že ke mně už nedorazil v tom skutku, a už tam zůstává jen v principu. Takže já už řeším už jen princip zneužití, zneužití sebe. Protože to je princip zneužití. Pro mě je potom normální, nebo dokonce projev lásky, to že jsem zneužívána. A když to procházím, tak máme velmi těžký vyhodnocování co je v pořádku, co je moje sebehodnota, co si můžu nemůžu nechat líbit, kde mám hranici, jak vypadá transparentní komunikace.
S tím s čím já jsem viděla že to bylo to nejvíc nejhlubší s čím potřebovaly pracovat ty ženy, byly pocity viny za to, že na té apriori tělesné úrovni to bylo příjemný. Jeden ten příběh byl s dědečkem - a sorry, že pětiletýmu dítěti je příjemný hlazení. To je přece normální, že je dítěti příjemný hlazení a dotyk, a že tam nemá tu rozlišovací schopnost, protože nemůže vůbec mít v té životní zkušenosti! Takže tam potom bylo nejvíc práce na tom vědomí odpuštění, že já nemůžu být naštvaná na tu svojí pětiletou malou holčičku, že se jí to líbilo, že v tom byl nějakej vzruch, že v tom cítila nějakou vyjímečnost. Že v tom cítila i začátek nějaké tušené ženské sebehodnoty: Jé, já se líbím.
Což je hodně zajímavý co teď říkáš, mě chodí plno takových dotazů, lidi zajímá nebo respektive nechápou jak je možné, že ve svém věku - já jsem to prožíval zhruba od třinácti do šestnácti, takhle rozsáhle v různém období - jsem nepochopil, že je to jako špatně. Snažím se jim vysvětlit hele, já jsem byl zaseknutej, protože mi v osmi letech zemřela maminka, ale ty lidi to nechápou. Tak možná máš na to svůj pohled, odpověď?
Abychom přežili, tak samozřejmě pokud se nám něco stane, tak abychom furt nebyli v živé ráně, tak máme určité vytěsňovací a obranné mechanismy, které slouží k tomu, abychom přežili. Opět cituji Gábora Maté. Mně se moc líbí jeho přirovnání že trauma zranění způsobuje dvě věci.
Když si vezmeme že bych měla poraněný rameno a řezali mi do něj v operaci, a měla bych jizvu. Tak ta jizva způsobuje dvě věci. Že na určitém úseku jizvy, té kůže, jsem necitliví. To znamená, že ta prožitá zkušenost bolavá, která byla prožívána i kontinuálně třeba - to není jedna věc která se jedna stala, která se vyrovnávala. To bylo něco, nějakej děj, nějaká atmosféra, která mě dlouhodobě formovala a je v DNA mé osobnosti, protože ji vytvářela. Takže tato určitá část je necitlivá. To znamená, že já nemám citlivost vůči určitým pocitům a věcem, signálům, protože se to znecitlivělo na základě toho zranění. Takže určitý věci nepoznám, který pro jiný lidi s jiným typem zranění, který má na koleni, tak fakt nechápe. Jaktože nechápeš, že tě tady praštím? /bouchne se do ruky/. A ty mu řekneš jaktože nechápeš že tě tady praštím, kámo? Protože to neprožil, a protože to má jinde. A zároveň se bojí, že to vůbec někde existuje, takže je jednodušší to vytěsnit, jako smáznout na tobě, nebo to hodit na tebe, abych nemusela pocítit to zrcadlo a dotknout se toho svýho. Jedna věc, že ta jizva ta kůže udělá necitlivost, to známe všichni, kdo máme jizvy.
A ta druhá věc je, že to téma udělá to, že kdokoli se mi přiblíží k rameni, tak i když mě chce pohladit, tak já cuknu. Udělá určitou přecitlivělost. Takže my na některý věci jsme přecitlivělý a na některý věci jsme necitlivý. A to nám samozřejmě zase deformuje to, jak prožíváme ten život: Na co naskakujeme, na co reagujeme, jaký situace vyhledáváme, nebo naopak jakých situací se bojíme, a velmi radikálně to utváří naši osobnost a to jakej na to konto vytváříme život. Proto já si myslím, že je výhodnější si prohlídnout ten svůj typ, a tu svou adaptační strategii, abych mohla vědomě pracovat s tím, s čím souhlasím, co jsem se naučila co využívám a za co děkuju. A co z té adaptační strategie volá o pomoc a co už potřebuje ošetřit, abych mohla zažívat v duši klid, byla schopná cítit radost a mohla jasně vyhodnocovat situace ve svém životě. Aby nebylo všechno kompenzační. Protože když máme tu ne-sebe-hodnotu, tak my pak potřebujeme extrémně kompenzovat tu hodnotu svou. Takže postavíme třeba sebe na poslední místo a děláme všechno pro druhý. Pak skončíme ve čtyřiceti nebo padesáti vyhořelí nebo s rakovinou dělohy. Protože sebe jsme nevyživovali. Tak to místo je mrtvý a dává prostor pro buňky, který ho zabíjej. Protože se to projeví v té psychosomatice. A nakonec když už ta duše neví, kudy má komunikovat, tak potom už křičí skrze ty tělesné symptomy, které jsou tak alarmující, tak ano teď už to nemůže odignorovat, protože už jseš v nemocnici. Protože už jseš na hranici, už jseš jednou nohou v kontaktu se smrtí. A je to pořád totéž volání.
Děkuji za názor a za takové objasnění tvého pohledu. Já se teď zeptám, co bys dělala, respektive, vím že máš dvě děti, tak nedejbože, co bys dělala kdyby za tebou přišli tvoje děti a sdělili nebo se svěřili s nějakým takovým problémem. Že prožili nějaké sexuální zneužívání, teď to nemyslím že by tvoje děti něco prožili, nedejbůh, to ne, ale obecně, pohled rodiče..?
Je to úplně v pořádku ten příklad, protože samozřejmě pohybujou se venku, v té realitě venku hypoteticky ta možnost existuje a já jim dávám poměrně velkou svobodu. Mám teda syna 17 let, dceru 11 let a hypoteticky mě napadají i tadytyhle myšlenky. Tím, že jsem si toho vědoma - pracuju se svým traumatem 30 let, to byla moje motivace proč vůbec jsem začala mapovat to všechno, co dneska přednáším. Ať už je to vědomí, komunikace a tak, tak mým výchozím bodem bylo zmapování toho, proč prožívám co prožívám, proč se mi to děje, a co mám dělat pro to, aby se to nedělo. Takže já už jsem lehce vybavená a jsem vybavená i celou škálou terapeutické pomoci od jiných osob než jsem já, která je za mnou. Takže já bych věděla, kam mám ty děti po rozhovoru se mnou poslat. To v každým případě.
Já jsem v kontinuálním terapeutickém průvodcovském servisu 25 let. Já si vůbec neumím představit, že bych zvládla svůj život tak jak jsem zvládla, proživala radost a vyvíjela se takhle a realizovala jak vy vidíte - jistě mě vnímáte jako úspěšnou ženu, i když já vnitřně, emočně, jsem se tam doškobrtala, spíš než že by to byl suverénní klus, cval.
On je vidět jen ten vrchol..
A já taky nebudu ukazovat nic jinýho než hezký peří. Když jsem dole, tak i těm kamarádkám zavolám až po té akutní fázi, protože se taktéž stydím za tu sebelítost a za tu slabost a mám ty pocity viny, procházím si tím v kolečkách. Jenom už s tím rychleji a ochotněji komunikuju a mám nějaký nástroje, nějakou zkušenost toho že vím: Jasně, je to tahleta vlna, teď se potřebuješ o sebe postarat takhle a takhle, v některých fázích musíš prostě jenom vydržet a nepomůže nic. Ale i to vědomí, že jsem schopna prostě jenom vydržet nějakou nepříjemnou věc mi pomáhá v mé sebedůveře, že když přijdou další - život, příběhy, jakékoliv různé, že si s tím nějak poradím.
Takže já bych svoje děti velmi vážně vyslechla, určitě bych dala prostor pro emoční vyjádření a určitě bych se snažila emočně to ošetřit přijetím těch emocí, ať už by měly jakoukoli podobu. Tomu dítěti bych jednoznačně potvrzovala: Na tyto emoce máš právo a tyto emoce jsou přirozenou reakcí na to, co se ti stalo a pojďme s nima ven. Určitě bych dala potvrzení ano, věřím ti, je to strašný, jdeme to řešit ve smyslu co se nabízí, jakým způsobem, co teď potřebuješ; s tím že faktor času, nedá se to zkrátit na hodinu a s vědomím toho, že je to něco co bude vyžadovat dlouhodobou kontinuální péči, opravdu kontinuálního procesu s průvodkyní. V žádným případě, v žádným případě bych v tom dítě nenechala samotný. To považuju za primární. To je to proč jsme na to reagovali; opět trauma není to co se nám stalo, ale jak jsme na to reagovali, protože jsme se v tom všichni cítili sami. Ta osamělost v tom, že ani se sourozenci jsme to nesdíleli. Naopak jo, tebe maj rádi mě nemaj rádi, nebo i stydím se za to, že mě mají rádi víc než tebe, jako těch variant je opravdu velké množství. A to co je to primární je ten pocit že jsme osamělí, že jsme v tom sami. Proto já všem, kdo cítěj hele, mám tady nějakej emoční stavy se kterýma si nevim rady, já jim doporučuju: vyhledej si svého průvodce touto svou vnitřní komunikací, ať už je to psychoanalytik, psychoterapeut, psycholog, čarodějka, konzultant, kouč; kdokoli kdo ti funguje, kdo ti funguje na vědomí: nejsem v tom sám, to je první věc. A druhá věc, drží mě někdo za ruku. Protože pořád se bavíme o tom vnitřním dítěti, kde pořád platí to že mě někdo fyzicky drží za ruku a vede. To je to co mi dá, to bezpečí a důvěru toho, že se jdu setkat s tou bolestí.
Proto já jsem vyzkoušel několik variant léčení traumatu, šel jsem duchovní cestou, šel jsem odbornou cestou, plno dalšíma věcma. Než jsem našel to správné vedení. To je super že to takhle říkáš.
Určitě. A Tomáši, to je super že jsi našel, máš jednoho nebo?
Mám víc..
To jsem chtěla zfokusovat. Že to neznamená že najdu jednu osobu a hurá mám vyhráno a na tu se pověsim a gurua a matičku a tatíčka.. Já to mám taky. Mám to složený z vícero osob, se kterejma mám dobrou dlouhodobou zkušenost že ano, pomáhá mi to, protože si to skládám, protože se to učím s tím pracovat, protože se to vyvíjí.
Teďka jsem zrovna v takovym období, zažila jsem velmi náročný září, kdy návštěva u toho jednoho člověka nestačila, protože je to tak do hloubky a je to tak komplexní, že mně nestačí jedno sezení a jeden úhel pohledu. Takže jak já říkám dělám celý kolečko; dneska jsem tady zrovna byla u paní Polákové na osobnostní mandalu, která zase komunikuje z jinýho úhlu pohledu, která mi dá zase jiný uklidnění, nebo ujištění, nebo informace, který doplní ty ostatní informace.
Protože čím celistvější a plastičtější ten obrázek, té své vnitřní krajiny toho svého vnitřního království mám, tím jasněji se mi potom ukazujou ty cesty, já to řeknu trochu parodicky, kudy vede cesta k mému štěstí. Jako kdyby mně potom v tý realitě určitý lidi, kontakty, podcasty svítěj. Já vždycky říkám, že mi to jakoby zasvítí. Nebo volá. Ale to volání je taky ovlivněný tím co chci a co nechci. To znamená že pokud se nechci zabývat traumatem, tak mě budou volat věci, který mi ho budou vyvolávat. Protože ta duše, ta událost, ten úlek, to vyděšení nemá na práci nic jinýho, než jako posel doručit tu zprávu. Takže ono nemůže přestat, protože to je smysl jeho existence.
Zároveň všechny ty cesty se vzájemně doplňují a propojují.
Přesně tak, a tvoří síť těch souvislostí, který potom mně vlastně můžou fungovat tak hojivě, že navzdory tomu že se mi toto stalo, navzdory že toto je základem mé bytosti, mé osobnosti, mého softwaru, můžu kráčet tím životem hrdě, vědomě a tvořit si ho tak, abych byla schopná si definovat svoje potřeby, a uspokojovat je tak, abych si zajistila spokojenost. A byla tím členem společnosti, kterej se cítí být dobrou buňkou i pro ten celej organismus.
Simono, já se chci ještě zeptat na tvou hereckou činnost, divadelní a improvizační, konkrétně na to, jestli si myslíš že předáváním lidem pomocí filmů, seriálů, improvizace, může nějak pomáhat léčit trauma. Co to pro tebe znamená? Je to i pro tebe nějaká forma autoterapie? Pokud ji potřebuješ. Protože pro mě moje tvorba je určitý druh autoterapie. Zároveň píšu knihu a to psaní a ta tvorba i tyhle videa je pro mě furt a furt léčení a furt si dál uvědomuju nějaké věci, i na základě rozhovorů některé další věci líp chápu. Co to pro tebe je ta filmová, seriálová tvorba herce?
Mojí motivací proč mám potřebu dělat umění, je opravdu víra, že to má tento smysl. Jakékoli umění, jakákoli tvorba, má dvě kvality. Za a je apriori terapeutická - proto taky máme v terapiích obrovský množství; máme terapii tancem, máme arteterapii, psaní deníků je jeden ze základních terapeutických nástrojů, hraní divadla - máme konstelace, což je terapie dramatem, máme dramaterapie. Veškeré podoby umění jsou terapeuticky využívány a pro mnoho lidí jsou funkční a každej si může najít tu svou. Introverti půjdou spíš do té výtvarné a budou tam v bezpečí, extroverti půjdou spíš do té pohybové, taneční, wow. A je to skvělý, že to neustále narůstá, obrovským způsobem to akcelerovalo množství způsobů, kudy se mapovat, léčit a tvořit. Pro mě umění je jedna rovina: Tahle terapeutická.
A druhá rovina tvorby je ta božská. Že tam se projevuje naše božkost. Protože já věřím, že lidská bytost je kreativní, božská bytost. Ona dělá tu božskou činnost. I kdyby to měla být zahrádka. Jako chápeš - proč si tady pěstuješ zahrádku? Protože se kocháš! Lidská bytost je jediná, která se kochá tím jelenem, tou kytkou, tím západem sluncem. Samozřejmě nebyla jsem jelenem; teda byla jsem při improvizacích jelenem, ale už jsem byla personifikovaným jelenem, takže můj jelen už má schopnost kochat se, západem sluncem protože mu dávám lidské vlastnosti. Ale jinak nevím jak dalece si motýl užívá své transformace housenka-kukla-motýl, ale lidská bytost tuto schopnost má. Má schopnost tvořit krásu. Já furt chodím po městě a dívám se do zlatnictví. Jako na tu krásu. Já to nepotřebuju vlastnit, ale to člověk - tady ty drobničky, tady ty nádherný věci, to člověk vytvořil svýma rukama! Teď tam za tím vidím ty muže a ty ženy, který brousej ty diamantíčky, musel to někdo vymyslet.
Takže pro mě umění má tyhle dvě roviny. Kochání se, i nějakej odpočinek, úlevu, útěchu, povznesení ducha. Když dočtu literaturu, která.. Jsou knihy který když dočtu tak pláču, a cítím se úplně hluboce obohacena setkáním s tím příběhem a s tím autorem, a jenom si nadávám že jsem to zase přečetla tak rychle, protože mě sežral ten příběh a cítím ten dotyk duše. Já vnímám že umění je prostě dotyk duše, a ať už mi to přinese toto nebo toto.
A mojí motivací, jak už jsem říkala z těch jesliček, tak já samozřejmě pro mě je to, že jsem spatřena a že je mi tleskáno je pro mě velmi terapeutické, protože tam mám to: Konečně! A protože jsem byla hodně vyděšená že nepřežiju, tak potřebuju hodně toho tleskotu, aby se to kompenzačně vyrovnalo.
Jenomže mně letos bude padesát let. A já dělám takovou inventuru ve smyslu: Tak dobrý, tak co se stalo všecko za těch padesát let, co jsme tak nějak zpracovali, kým teďka jsme, něco se ve mně mění a kam půjdeme. A vlastně si uvědomuju, opět díky Gáborovi Maté, kterýho velmi doporučuju jako jednoho z mnoha, který mě velmi obohatili a inspirovali v téhle oblasti. Je tam hodně těch autorů, třeba dvacet, třicet, od nenásilné komunikace až po; tady zdravím eventuálně paní Nováčkovou a její kolektiv se kterým napsali knihu Respektovat a být respektován..
Máme ji tady někde :-)
Velmi zásadně mě ovlivnila. Především v komunikaci se mnou a vztahu k sobě. Koupila jsem si to kvůli dětem, kde zrušíš “musíš a nesmíš” a říkáš “je dobré aby, je třeba aby”. Ale já takhle se sebou komunikuju. “Simčo, je dobré, abys cvičila” a ne: “Musíš cvičit, jinak budeš stará, tlustá, hnusná a nikdo tě nebude mít rád.”
Když jsem moderovala setkání v rámci turné Gábora Maté právě s tím filmem Moudrost traumatu a setkala jsem se s ním a celej ten den byl takovej tomu věnovanej, tak jsem si říkala: Hele, to nebude jen tak. Tady moderuješ pro 700 lidí konferenci o traumatu, to ti bude pracovat samozřejmě. Jako všechny semináře mi pracujou tejden předem, kdy to téma bublá a jde ven, protože ono cítí, že teď bude pochopeno a vyslyšeno. Já jsem si na tom uvědomila, kolik vrstev už jsem integrovala, přijala, pohladila, a že už vlastně to traumatické pnutí, tu nutkavost už nemám takovou.
Proto já teď mám pocit že přepřahám koně, protože to herectví už pro mě nemá prioritu té kompenzace toho traumatu. A prioritu toho přežití. Já bych velmi ráda přešla teď do fáze, že to herectví bude.. To by se mi líbilo, ale není to závislý na mně, je to závislý na tom kdo si mě pozve k jakýmu projektu a jak já vyhodnotím, tohle už mi jde přes žaludek, tohle dělat nebudu, tohle je ještě moje práce, tohle dělat budu, a tohle je něco co jsem si vždycky přála dělat. To jsou věci, kategorie, mezi kterýma vyhodnocuju. Je velmi málo prací v mém životě které jsou na úrovni: tohle jsem si vždycky přála dělat, ale spoustu z nich je v Dejvickém divadle a proto jsem taky v Dejvickém divadle jednadvacet let. Protože tam bylo hodně z naplnění tohle jsme si přála dělat, protože ty inscenace byly o něčem, nějak pracovaly s duší. Buď pracovaly s duší, nebo přinášely nějaký hlubší pochopení nebo útěchu tím, jak byly interpretovány.
A z té filmové tvorby, vzpomeneš si co pro tebe bylo z té tvorby nejlepší - z filmů, seriálů, kde jsi vystupovala? Já se teda musím přiznat, že většinou jsme ti viděl spíš v negativnějších rolích. Mně se třeba hodně líbily Úsměvy smutných mužů.
Ta nebyla negativní, to byla seriózní šéfka psychiatrie.
“Rozmohl se nám tu takový nešvar..”
“Rozmohl se nám tu takový nešvar,” přesně tak. Největší a nejslastnější životní sen co se mi splnil byl ten Comeback. Protože já jsem celý dospívání vyrůstala na sitcomech, doteď jedu na sitcomech, pro mě je to úplně největší žrádýlko radosti jaký může být. A já jsem byla absolutně šťastná že jsem byla u toho, protože já jsem si jenom přečetla scénář a zmírala jsem smíchy. Já jsem se smála nahlas v tramvaji, v metru, kde jsem to zrovna četla, mně to bylo jedno co si lidi myslej, měla jsem záchvaty smíchu, máma měla záchvaty smíchu když to četla, prostě je to objektivně vtipný. Doteď mě to pobaví a vždycky když něco vidím, tak čekám na ty svoje fóry a drbu do toho člověka co sedí vedle mě: Teď to tam bude, teď to tam bude!
Takže to bylo z úrovně mé potřeby pobavit lidi. Já mám ještě software, abych přežila jako miminko, a našla svou sebehodnotu, a to povinnost rozesmívat smutný lidi. Takže i v rámci mého melancholického nastavení mám ještě povinnost rozesmívat smutný lidi. Si dokážeš představit jakej tlak na sebe člověk vyvíjí. Co jsem si to jako nasadila za misi. Tuto misi Comeback úplně aaa! splnil vrchovatě. Protože opravdu; je to vtipný, je to odpočinek a zároveň tam jsou inteligentní věci a vhledy. Jsou tam určitý principy který když chceš, jseš nastavenej na to, abys je viděl, tak je tam vidíš. Má to víc rozměrů, protože to psali přední čeští intelektuálové. Jsou tam odkazy na filmy, popartový věci. A tak já jsem úplně, jo, to mě neomrzelo.
Zpromovala bych ještě seriál Neviditelní, který taky pro mě je vtipnej, je lehkej, je pro celou rodinu, ale také mluví o určitých principech a odhaluje nějaký věci. Ať už věci ze struktury politiky, nebo ať už věci ze strany magie, protože tam jsou vodníci. A trošičku pootáčí náš striktně realistický úhel pohledu: moment moment moment. Co když toto je jenom jedno spektrum reality který vnímáš, a co když vedle nás existují ještě světy, který jenom někdo vnímá a někdo ne. Nejseš tak trošku ochuzenej, že nechodíš do světa fantazie?
A to je právě ono. Zároveň jsi mi trošku pomohla, nahrála. Ty jsi před chvíli zmínila téma konstelací. Já to teď říkám záměrně, já jsem v jednom rozhovoru téma konstelací zmínil, bylo to v Prostoru X u Čestmíra Strakatého, a začaly mi pak chodi dotazy - co to ty konstelace jsou. Já jsem do toho tématu nechtěl úplně zabředávat protože málokdo tomu rozumí, pochopí.. Můžeš v jedné nebo ve dvou větách..
Ne, ne!
Tak ve třech :-)
Nene, stručně odmítám. Nebudeme se bavit o fakt zajímavých věcech stručně, plís! Stručně se můžeme bavit o tom, máte ráda Comeback, pozdravuje Ozzáka. Ano mám, ne nevídám se s Martinem Dejdarem, promiňte. Tohle je to stručně, ale o konstelacích se nebudeme bavit stručně. To by bylo rouhání pro mě.
Rozumím. Jak je libo tedy.
Já je miluju! Já je miluju. Pro mě jsou konstelace nejlaskavější a nejefektivnější způsob, jak se podívat pod pokličku věcí, aniž by to pro mě bylo zraňující. Pro mě je to tak laskavá a geniální terapeutická technika, nebo vůbec technika poznání, že bych si přála, aby konstelace se používaly jako běžný nástroj ve všech projektech. Když se potřebuju na něco podívat, třeba na vztahy mezi prvkama, typu investor-ředitel-podřízení-vykonavatelé-cílová skupina-zákazníci. Na projekty, na politický situace, na rozhodnutí. V mém světě, v mých vizích je prostě konstelační princip jako úplně běžný nástroj, životní, dívání se na souvislosti mimo moje rácio. Které je velmi velmi omezené, to je tak úzká výseč reality, co jsem já schopna vnímat svým ráciem.
Já se díky konstelaci podíval na své trauma, v tom Prostoru X jsem to nastínil, můžeš posluchačům teda přiblížit jak to funguje?
Já teda abych nějak odpromovala svou zkušenost, tak moje výchozí učení konstelací je od Jana Bílýho, přečetla jsem teda i všechny Hellingerovy knihy a je mi to velmi blízký, protože já cítím že se mi toto děje i při těch improvizacích. Že vlastně něco načítám, to skrze mě něco hraje a že ty příběhy nejsou zas tak úplně náhodný který hrajeme a jsou to nějaký zrcadla témat diváků, kteří to najednou viděj v jinym kontextu.
A se svou přítelkyní Šárkou Volnou, u které jsem absolvovala ženské kruhy a staly jsme se přítelkyněmi, děláme konstelace párkrát za rok, kterým říkáme laboratoř duše, kde se díváme ne na rodiny, ne na konkrétní příběhy, ale na fenomény. Třeba teďka budeme mít umění zastavit se. Nebo se díváme na roli oběti. Nebo teďka jsme měli.. Já jsem ten frustrant, který nosí ty témata, a ona je ten kouč, který staví tu konstelaci a řídí ten proces; strach z reality jsme měli.
Konstelace funguje tak, že tím, že se skupina lidí rozhodně že se bude na něco dívat tímhletím způsobem a sejdou se v nějakým prostoru, tak už tou pozorností zahustěj ten prostor tím tématem. Ano, teďka se jdeme dívat na tohle. Dejme tomu na nějakou výseč z tvýho života, na základě něčeho, kde potřebuješ podpořit, na něco se potřebuješ podívat. Takže my všichni už máme fokus na tebe a na tvůj příběh. Samozřejmě s otevřeným srdcem, proč bychom tam jinak chodili. To znamená, že ten tvůj příběh už tady má pole lidí otevřenýho srdce, který to přijmou a ta část, která chce být zjevena tak cítí: Tady jsou dobré podmínky, abych s tím mohla ven. To se stane na tom neviditelném, morfickém poli. Na tom dejme tomu telepatickém, na nějakém cítění, na něčem, co není přístroji změřtelný. To se stane, já tomu říkám: Zahustí se pole. Je to i v improvizacích. Zahustí se pole, čekáme co přijde a jsme na to ready. Tím že tomu věnujeme tu pozornost, vytvoříme to pole.
Pak teda ten konstelář vyslechne toho, co se chce na něco podívat a vybere, ve shodě s tím, kdo se chce na něco podívat, ty jednotlivé aspekty.
Takže pojďme jednodušší téma: Podnik. “Na co se chceš podívat?”
“Hele, nemám odběr. Mám dobrý produkt, mám dobrej marketing, mám dobrý manažery, s těma všema jsem spokojenej, ale prostě nefunguje to. Potřebuju zjistit, kde to nefunguje.” “Oukej, co všecko tam máš za komponenty ve hře, na co se půjdeme podívat.?”
A ten člověk řekne: “Chci se podívat na svýho ředitele.” A vybere si někoho z těch lidí a řekne: “Jseš ochoten stát za mého ředitele?” Dotkne se ho, ramen. Tím jak se dotkne ramen fyzicky, tak dojde k aktivaci a k souhlasu, že ten člověk ve svym těle souhlasí (jo tady jak jsme se bavili o tom zranění, o tom dotyku), dovolí ten dotyk.
Předá roli.
Tak, předá roli, a ten souhlasí, že tu roli nabere. A tímto souhlasem z toho morfickýho pole k němu tečou informace o tom řediteli. Pak se třeba vybere marketing, pak se třeba vybere ttt, vyberou se tito zástupci. Nějakým způsobem je postaví zadavatel, ten komu se ta konstelace staví, do prostoru. Kde je on cítí. Je to jedno, tebe cítím takhle, tebe cítím takhle.. A v ten moment si zadavatel sedne a už nic nedělá. V tom je to skvělý. Že já jako zadavatel mám prostor pouze vnímat a už nejsem nikam tlačen, nic po mně není chtěno, nic ze mě není vytahováno, víc než já bych chtěla. Já si svojí míru emoční angažovanosti ovlivňuju sama. Jak já chci. Doplakat si to klidně můžu i jiný dny, to je moje věc. Nepotřebuju exhibovat před celou skupinou, o tomhle to fakt není.
A teď ten konstelář - záleží velmi na tom konsteláři, na tom průvodci. To je klíčová osoba. Nemůže to dělat každej. Toto by si člověk měl ošetřit že než si postaví svoji konstelaci, tak si prohlídne, jak ten druhej člověk pracuje. A až když má důvěru, pak jdu teprve se svým příběhem. Toto bych zase ošetřila, protože se tam dá napáchat retraumatizace, když je to špatně ošetřený. Já jsem osobní zkušenost se špatným ošetřením neměla, ale já chodím na konstelace už jen na základě doporučení. Zase doporučuji na základě doporučení. Stejně osobní zkušenost je nejlepší doporučení.
A na základě toho, co se tam potom děje, v jakym postavení oni k sobě stojej, jak se k sobě chovaj a jak oni popisujou ty zástupci svoje pocity, nebo i tělesné prožitky, tak přes to tělo a přes ty pocity začnou vylejzat ven ty principy těch vztahů. My potom vidíme, jestli v tý konstelaci třeba něco chybí, nebo něco přebývá nebo kdo se jak chová, u koho je problém. Protože najednou ředitel, řeknu příklad, já vnímám jako suverénního, výkonnýho, chodí včas, odevzdává uzávěrky, všecko vypadá cajk - tak najednou ten člověk, kterej ho zastupuje se zhroutí na zem. A já se zeptám: “Co se ti děje”, a on řekne: “Cítím obrovskej tlak” “Cítíš obrovskej tlak z práce?” “Ne, cítím obrovskej tlak doma.” “Co se děje u tebe doma?” A teď začne popisovat ty věci, který ten zadavatel ani nevěděl. Ale pak se dozví, že tam hrajou roli, a že ten člověk je v nějaké úplně blbé osobní situaci, kterou nechce komunikovat, protože nechce přijít o tu práci. A že vlastně to, aby podnik běžel, znamená, že tady musí dojít k emočnímu ošetření, který dělá ten špunt. Kterej když se to odšpuntuje.. Protože ryba smrdí od hlavy, to aby ředitel byl proudící a zářící, je důležitý. Ale já ho nebudu vyhazovat, protože se ukazuje že je funkční a že je to správná osoba, ale že potřebuje třeba jen empatii a prostor. A já si zvědomím: “Moment, mám já tu empatii a prostor?” Ano-Ne. A pak už to zas řeším v realitě podle toho, kde já se nacházím v realitě. Není tam “Hotovo a správně”, je tam “Aha, tak moment, aha, takže já můžu..” Je to fantastický.
Tady při tom dochází k léčení, k uvědomění, k pochopení..
Já věřím, že dochází i k přenastavení toho DNA, nebo k jeho změně. Že potom se mi to téma už nebude zjevovat tak drásavě. Což je spíš otázka na tebe, jestli to můžeš potvrdit?
To se vlastně stalo na mojí první konstelaci, že došlo mezi mnou a učitelem ke smíření. Právě tady došlo k takovému odpuštění, emočnímu.. Protože ten, kdo propůjčil tělo, kdo přijal roli učitele, tak jsme tam stáli naproti sobě.. Což normálně není možné, můžeš se podívat pachateli do očí…?
Ta změna, která vychází z té konstelace, kterou já na tobě registruju, a proč já s tebou dělám rozhovor, je to, že díky téhle konstelaci ty, skrze to, že proměníš zlobu v pochopení, tak už ti zůstává jenom lítost. “Je mi to líto. Je mi líto, že se to stalo, a je mi líto, že se k tomu ta druhá osoba staví takto, to je mi líto. Ale už se nezlobím, ani se nepotřebuju mstít.” A to je úplně jinej level. To neznamená že něco zmizí, že se budeme tvářit, že to nebylo. Ale můj vztah k tomu co se stalo, k tomu zranění, a můj vztah k sobě, se mění. Já ty necitlivé části dělám citlivější. A tu přecitlivělost snižuju, takže potom dovolím ten dotyk až sem, a leknu se až tady, ale ne už tady. Tím pádem kolik lidí se může přiblížit blíž. Tolik lidí! To je hodně lidí!
To souvisí se vším. Důvěra, komunikace, vztahy..
Schopnost najít si práci, schopnost reagovat na změny.. Schopnost reagovat na změny! Což je v současnosti opravdu nejaktuálnější téma, protože my jsme v turbulentních změnách, které jsou, opět Gábor Maté: “Skutečná pandemie o kterou se tady hraje, je trauma.” Trauma je skutečná pandemie. Podívejte se na dva tisíce let historie. Jakým způsobem se chovalo k dětem, jakým způsobem se chovali partneři, to bylo furt nějaký vraždění, znásilnění, zabíjení, strach, útěky, zabírání majetku, d-d-d-d... To jsou naši předkové, ti tvořili naši psyché, no tak naše psyché je úplně vybzíkaná! My jsme furt nastavený v adrenalinu na přežití, uprostřed blahobytu, žába se vaří pomalu, takže to jakoby necítíme. Ale vlastně psychicky jsme: Já kráčím normálně dnem, v totální hojnosti, kde tady vydělávám peníze, tady si kupuju jídlo, to v úplně luxusním prostředí funkční kuchyně, funkčního nádobí mám pro koho uvařit.. Ale můj vnitřní prožitek je - “Aaah! musím nakoupit, aaa! musím vydělat peníze! aaaa musím se dobře postarat o ty děti aby z nich vyrostli správný lidi, aaa protože ježiš já jsem jim předala trauma, aaaa ježiš!” Ale zvenku vidíme paní která nakupuje, která vaří, která dětem řekne “dobrou chuť, milé děti”. A to co není vidět; protože už jsem si na to tak zvykla, že už ani nevnímám, že to tak prožívám, je: “EEee, kdy dostanu pojeb, že nejsem dostatečná, kdy to praskne!? Odkud přijde ta rána!?”
Přesně..
A pak přijde manžel, a řekne, ukáže tady že něco není uklizený a zeptá se mě, “co si tady celej den dělala”, a já celá imploduju. Protože samozřejmě mu neřeknu “Lásenko, ty ses úplně zbláznil, čemu to věnuješ pozornost, pojď si prosímtě dát večeři, a jak ses měl. A poté co se najíš, a řekneš jak ses měl, ti já řeknu co je potřeba”.
A ty to úplně s radostí uděláš, protože chceš být člen jako téhle domácnosti.
Je ještě něco co bys chtěla veřejnosti, posluchačům, skrze mě, skrze Klubovnu Naděje říct, ať je to cokoliv?
Je evidentní, že spíš se bavíme o tom limitu kdy mě zastavit :-) Než že bych neměla co říct.
Proč já dělám přednášky o komunikaci, semináře, proč jsem teď s tebou na tomhle podcastu, je to, že bych velmi chtěla podpořit lidi a inspirovat je v tom, že věnovat se svým vnitřním obsahům je hluboce smysluplný a defakto z mého úhlu pohledu: kvůli tomu tady jsme. Tak bych je chtěla podpořit v jejich ochotě a odvaze protože to jsou ty brány kterýma musíme projít, bez těch bran to nejde děcka.
První brána je ochota. To znamená ochota cítit. První věc. Druhý, ochota cítit a uvědomit si, že mě se to taky týká. Na tohle už potřebuju odvahu. A pak teprve projdu branou odvahy, tak jo odkud se na to začnu dívat, kde začnu hledat ty cesty. Ale nejtěžší první je ta ochota cítit. Připustit si, že to co žiju, není úplně doopravdy, není to co bych všechno mohla žít. Je to furt jakoby ředěný, protože já pořád vykrejvám.. Ten život si držím tady. Tady je ta vzdálenost, protože tady by už mě to mohlo bolet. Ale život i bolí. Bolest je součást života. Na diskomfortu rosteme a vyvíjíme se a naše duše chce růst a vyvíjet se. Naše duše se chce učit, a učíme se na tom, když něco neumíme. Jo, takže učíme se na krizích.
Jestli bych něco chtěla vzkázat, tak vás podpořit, abyste našli ochotu a odvahu zabývat se sami sebou, svým vnitřkem a na to konto si tvořit vaše životy, tak aby vám v nich bylo dobře. Aby až budete umírat, abyste se podívali na svůj život a řekli si: “Jo tak tohle byla dobrá jízda. Tyjo, to byl pěkný výkon. Ty jo, to bylo fáákt zajímavý, jako tam se toho tolik stalo, to bylo zajímavý. Já jsem poznala to to, to to, to, to...bomba....”
Jako můj životopis :-)
Jo, jo, jo, abych mohla na to svoje CV být hrdá a necítila to jako "EE je mi osmdesát a až teď mi došlo, že jsem neměla být hodná holka nebo hodnej kluk, nebo..” Protože všechno je to jenom adaptační strategie na trauma. Celý to kam jsme se dostali jako svět, kde jsme teďka v té situaci, kdy jsme hodně vyděšení z toho součtu, ke kterýmu teď dochází a bude docházet, to bude fičák. Nebudu se vůbec tvářit že jsme v pohodě, a že máme čas. To vůbec ne, není za deset dvanáct, je dvanáct dvacet pět. A informace za deset dvanáct, který tady třicet let hulákaly, jsme všichni odignorovali, tím že jsme od klubu Sisyfos dostali Bludný kámen, hahaha, tak teď ať ukáže spolek Sisyfos jak to vyřeší všechny ty situace. Když jsou tak chytrý..
A tohle všechno, ta likvidace planety, živočišných druhů, otrávený vody a jídla, toxický vztahy; tohle všechno je důsledek vytěsněného traumatu. Nekomunikovaného, neobjatého, neobejmutého, prostě nepřijatelného, neintegrovaného traumatu. Tohle všechno je důsledek. To znamená, že pokud nezačneme řešit trauma, tak ten důsledek bude stejný jako v našem těle, protože lidstvo je taky jeden organismus, jedna bytost, planeta je taky jedna bytost, bude mít čím dál větší, fatálnější fyzický důsledky.
Těch traumat je hrozně moc všude, a jde to i cítit a vidět z příběhů, které mi chodí. Těch lidí je skutečně strašně moc, hodně, sdílí se mnou jejich příběhy traumatu, o sexuálním zneužívání. Já vždycky v každém díle vyberu jeden a dám ho mému hostovi přečíst. Dal bych ti přečíst vzkaz od paní nebo slečny Nikoly, která souhlasila, že můžeme její příběh sdílet, zveřejnit.
Už toto, že toto děláme, je léčivé. Protože každý příběh chce být vyslyšen. Ten příběh chce být odvyprávěn. Proto se nám tím, že to sdílíme tím vyprávěním už je ta první vlna která uleví, protože ten posel, prostě říká: Tak už je to venku! Super! Takže já už můžu odejít a zmlknout, ano ty už jo. Ale teď jsem já nebyl vyslyšen, a teď já, a teď já. To rozpouštíme postupně, uvolňujeme ty posly z těch služeb a to nám přináší tu duševní úlevu. Už to, že čtu tenhle příběh, je léčivé. A i toto je smysl umění, navazuju ještě na ten smysl umění, improvizací a tak, že vyprávíme léčivé příběhy. Tím že to můžu vidět na druhých. I ta konstelace, že to můžu vidět na druhých, tak to můžu pochopit u sebe.
A já si už potom reguluju tu míru, kam až se mě dotkne. Jak velkou mam ochotu a odvahu.
Dobrý den, Tomáši! Chtěla bych Vám touto cestou poděkovat, že o tak složitém a bolavém tématu mluvíte. Podcast jsem si poslechla 2x, kudy chodím, tak na Vás myslím. V skrytu duše jsem si přála, abyste dokázal Vaše zážitky přetavil v něco pozitivního. Po přečtení dnešního rozhovoru na Novinkách je evidentní, že se moje tužby naplnily. Děkuji!
A já také děkuji, k tomu se přidávám.
Zároveň bych velmi ráda sdílela svůj vlastní příběh. Moji osobnost a tím pádem i budoucnost determinovaly následující dvě proměnné: 1) Klasické rodinné prostředí Pocházím z klasické průměrné vesnické rodiny. Muž - hlava rodiny, žena, případně děti - bytosti, které si nezaslouží respekt. Od útlého věku jsem byla svědkem domácího násilí.
Jenom být svědkem toho, je velmi velmi zásadní a bolavý..
Otec je psychopat a mistr manipulace, který se neumí chovat k opačnému pohlaví. Ponižování, vydírání, zesměšňování, zlehčování atd. atd. bylo na denním pořádku.
Toto se týká miliónů lidí, miliónů lidí tenhle vzorec. Vidíte, jak apeluju, jak se mě to dotýká, protože já to všude vidím, chodím po světě a všude vidím ty traumata. Tím, jak na ně mám tu citlivost tak na mě to huláká.
2), druhá proměnná. První gynekologické prohlídka. S příchodem puberty se začalo objevovat velmi závažné akné. Matku nenapadlo nic lepšího, než vyřešit daný problém hormonální antikoncepcí. Takže místo návštěvy nějakého dobrého dermatologa jsem se ve 14ti letech ocitla na gynekologii. Bylo mi řečeno, že pokud si přeji krásnou pleť, musím podstoupit prohlídku (manipulace), na kterou jsem nebyla připravená.
Další, o čem všem se s náma nemluví v dětství..
S pláčem a za přítomnosti matky proběhlo vyšetření. Starý oplzlý lékař mě vyšetřil jako sexuálně žijící ženu (a byla jsem panna) bez jakéhokoli předchozího vysvětlení, co se bude dít a proč.
To se pořád globálně děje. Pořád se globálně děje, že není s námi komunikováno, co se děje.
I třeba u zubaře jenom. Co se s naším tělem bude dít.
Matka byla uražená, že dělám ostudu.
Strašný.
Korunku tomu nasadil malý pan doktor sedící mezi mými nohami, pronášející věty typu: ženy jsou překrásný stvoření atp. Dodnes to považuji za znásilnění, jehož součástí byla moje vlastní máma. Úplně chápu, že to ta duše takto prožívá.
Do nedávna jsem výše zmiňované skutečnosti velmi úspěšně vytěsňovala, nicméně skoro před 3 lety jsem potkala svoji životní lásku - muže, který mě bere jako sobě rovnou. S plány do budoucna se začaly otevírat rány z dětství a dospívání. Momentálně jsem ve fázi, že v žádném případě nechci děti, jelikož s těhotenstvím a porodem jsou spojeny četné gynekologické prohlídky, které psychicky nezvládám. S rodinou jsem přetrhala veškeré kontakty. Po těch všech letech nejsou schopní uznat svoje chyby, minulost zlehčují a zavírají před ní oči. Je děsivé, že autority zneužívají svého postavení a tím ovlivňují životy zranitelných.
A v dětství jsme zranitelní úplně všichni, dětství je zranitelné, dětství je zranitelnost. Proto taky všechny zranění řešíme u toho vnitřního dítěte, to je ta naše část křehoučká.
Ovšem ještě šílenější mi přijdou necitlivé reakce okolí (ve vašem případě učitelé, v mém moje vlastní rodina). Z celého srdce Vám děkuji za sdílení Vašeho příběhu, za Vaši iniciativu měnit mindset společnosti. Přesně!
A bořit společenská tabu. Přeji Vám jen to nejlepší! S pozdravem Nikola. A Simona.
Husí kůže úplně.
Tam bylo velmi krásně zmíněno to, že vlastně před tím zrcadlem neutečeme v okamžiku, kdy přijdou děti. Protože jakmile začneme zakládat rodinu, tak se to v naší paměti okamžitě začne spouštět a já to vidím na svých dětech, dětem byl rok, a mně se objevily věci, když mi byl rok. Nojo, protože moje duše to viděla, aha, takhle vypadá roční dítě a bum, aktivovaly se mi vzpomínky ročního dítěte. Dceři je teďka 11, prožívá nějakej vývoj a já si uvědomuju. co se dělo v tý době se mnou. A byla tam třeba ta nekomunikace toho, co se dělo se mnou. Třeba to, že si můj tatínek přestal se mnou fyzicky hrát. Přestal mě dávat k sobě na klín, což je logický, jedenáctiletou holku, které začínaj růst prsa, už si s ní nehraje jako se šestiletým děvčátkem. V pořádku. Jenomže mi to nikdo neřekl! Takže já jsem pochopila, že nemohu být dívkou, že pokud chci aby si se mnou táta hrál, musím být chlapcem. V okamžiku, kdy se ve mně rozvíjí ženství, já mám software: Musím být chlapcem, abych se dostala k mužské lásce. Z toho vzniká software: Musím být dobrej kámoš. Nojo tyvogy, já jsem celou dobu dobrej kámoš a nikdo mě nezve na rande, jak je to možný. Vždyť já to dělám úplně perfektně tu adaptační strategii! Aha, takže v pětadvaceti jako začnu zjišťovat: Počkej počkej, já jsem žena, a nejsem dobrej kámoš, aha a proto se děly věci takhle a takhle. Takže my před tím neutečeme. To není možné. Jenom se rozhodujeme o tom, jestli k tomu půjdeme čelem a budu čelem komunikovat a nebo jestli nechám sama sebe zajít tak daleko, aby mi to vpadávalo do zad vždycky, když budu unavená a nebudu mít sílu na obranné mechanismy. To znamená, že se s tím budu setkávat, vždycky když budu v největší slabosti. Sorry. Co je výhodnější?
Já děkuju za názor a děkuju za přečtení dopisu od Nikoly. Je něco co bys jí chtěla vzkázat?
Určitě. Nikolo doporučuji ti fakt ty konstelace. Ty zrovna na tohle téma, zrovna na to usmíření, zrovna ten Tomášův příklad, který tady uvedl, si myslím že je jedna z cest, která by mohla vést k úlevě. Já to tam takhle cítím.
Děkuju moc, za tvůj rozhovor a za všechny oběti, přeživší a za celou veřejnost, protože myslím že tenhle rozhovor je velmi přínosný, děkuji že jsi přijala pozvání do Klubovny Naděje, věřím, že společně pomůžeme, i kdyby to měl být jeden člověk, tak to má smysl. A to je i to, proč to dělám.
Já ti děkuju Tomáši za pozvání a je to přesně jak říkáš. Já dělám tu svoji část, kolibříka. Tak já jsem ten kolibřík, kterej udělá tu svoji kolibřičí část. Když udělá každej tu svoji část, všichni kolibříci udělaj kolibřičí, všichni medvědi udělaj medvědí, všichni jeleni což jsou lídři, udělaj tu lídrovskou. Tak voilá, opravdu můžeme sledovat ten zázrak, že přetváříme společnost ve společnost v jaké chceme žít, protože se v ní cítíme bezpečně, je nám dobře, můžeme spolu sdílet radost, můžeme se spolu zasmát. Vem si, že my se tady bavíme fakt o extrémně těžkým tématu - a jak probíhá naše setkání. Já ho tak prožívám, jako hezký setkání. Takže děkuju za pozvání, je to co jsem chtěla říct :-)
Děkuju moc. Ahoj.
Děkuju Tomáši. A nashledanou. A mějte se hezky, a mějte se rádi.
Ahoj nebo nashledanou.
Ahoj nebo nashledanou :-)