7 mýtů o sexuálním zneužívání dětí, kterým pořád věříme

Mýty o zneužívání nejsou nevinné omyly. Každý z nich někomu zavírá oči – a pachatelům dává čas. Tady je sedm nejrozšířenějších, se kterými se potkáváme pořád.

Mýtus 1: Nebezpečí je cizí chlap v parku

Realita: 93 % pachatelů je z blízkého okolí dítěte – příbuzní, známí rodiny, vedoucí, učitelé. „Cizí chlap“ je statisticky okrajový – a právě proto tolik případů uniká pozornosti.

Mýtus 2: Moje dítě by mi to řeklo

Realita: Většina dětí mlčí roky – ze studu, strachu, viny, nebo protože mají pachatele rády. Častěji než slova mluví změny chování.

Mýtus 3: Týká se to jen dívek

Realita: Zneužívání zažije každá 3. dívka – a každý 7. chlapec. Chlapci přitom mlčí ještě častěji, protože narazí na dvojité stigma.

Mýtus 4: Pachatel je na první pohled úchyl

Realita: Pachatelé bývají šarmantní, oblíbení a „skvělí s dětmi“. Přesně to jim otevírá dveře – jak popisujeme v článku o groomingu.

Mýtus 5: Když se nebránilo, asi mu to nevadilo

Realita: Děti v ohrožení často „zamrznou“ – je to normální neurobiologická reakce na stres, ne souhlas. Dítě navíc nemůže dát souhlas nikdy – proto je to trestný čin.

Mýtus 6: Děti si vymýšlejí

Realita: Vymyšlená obvinění jsou vzácná. Dítě, které popisuje sexuální zkušenost, ji odněkud zná – a to je vždy důvod jednat. Jak, to popisujeme v článku Dítě se mi svěřilo.

Mýtus 7: U nás se to stát nemůže

Realita: Přesně tuhle větu říkala většina rodičů, kterých se to týkalo. V průměrné třídě s 25 žáky sedí 5–7 dětí se zkušeností se zneužíváním. Nejde o to žít ve strachu – jde o to vědět, na co se dívat.

Za projektem stojí Tomáš Paprštein – autor knihy Klubovna Naděje, zakladatel spolku Skutečný kamarád z.s. a tvůrce pořadu #odvážný. O prevenci mluví na školách i v médiích.