Zneužívání v dětství si neseme do dospělosti. Jak podpořit dospělé oběti

Zneužívání v dětství nekončí tím, že dítě vyroste. Mnoho dospělých nese následky desítky let – v podobě problémů s důvěrou, vztahy či sebehodnotou – a o své zkušenosti často poprvé promluví až ve středním věku. Když se vám někdo blízký svěří, vaše reakce má obrovskou váhu.

Proč oběti mluví až po letech

Stud, strach z nedověry, snaha chránit rodinu, i to, že si dětská mysl zkušenost „přepsala“, aby se s ní dalo žít. Někdy vzpomínky naplno otevře až vlastní rodičovství, film nebo cizí příběh. Pozdní promluvení není důkaz nepravdivosti – je to norma.

Co říct

• „Děkuju, že mi to říkáš. Muselo to stát hodně odvahy.“
• „Věřím ti.“
• „Nebyla to tvoje vina. Bylo ti X let.“
• „Jsem tady – ať už s tím chceš dělat cokoliv.“

Co neříkat

• „Proč jsi to neřekl dřív?“ (přenáší vinu na oběť)
• „Už je to dávno, nech to být.“ (bagatelizace)
• „Jseš si jistý? Byl jsi malý.“ (zpochybňování)
• A nevynucujte detaily ani „řešení“ – tempo určuje oběť.

Kde je odborná pomoc

Terapeut se zkušeností s traumatem je zásadní krok. Bezplatnou podporu obětem trestných činů poskytuje Bílý kruh bezpečí (116 006, nonstop). Promlčení případu neznamená, že nemá smysl mluvit – pomoc a úleva nejsou vázané na soud.

Když jste obětí vy

Není žádný „správný čas“ ani „správný způsob“, jak o tom začít mluvit. Můžete začít u terapeuta, na lince, u člověka, kterému věříte – nebo třeba čtením příběhu někoho, kdo si tím prošel a došel až k soudu a satisfakci.

Blízkým obětí pomůže i článek 7 mýtů o sexuálním zneužívání – většina zraňujících reakcí pramení právě z nich.

Za projektem stojí Tomáš Paprštein – autor knihy Klubovna Naděje, zakladatel spolku Skutečný kamarád z.s. a tvůrce pořadu #odvážný. O prevenci mluví na školách i v médiích.